Zlatá monstrance - Helena Vondráčková

To slunce je mou zlatou monstrancí,

co při mši ranní zdvíhá den.

Dlouhý spaní odnesou skřivánci

a já dám svou tvář slunci v plén.

Spánek vrátím tam, kam náleží,

jak velí půjčovní řád.

Žiju a tím o sny neběží,

já na slunci dál chci se hřát.

Ať každodenně s bláznivou nadějí

ptáci zapějí, že prý těch slunci je víc.

Kouzelnou finesou prý jich přinesou

zítra třeba na tisíc.

Já jim v tom nebráním,

hlavu zakláním,

prohlížím šmolkovej tyl.

Jedno mi postačí, když se nemračí

a když já jsem jeho cíl, ten cíl.

To slunce je mým zlatým kalichem,

co při mši ranní zdvíhá den.

Dlouhý spaní odhodím se smíchem

a pak utíkám rychle ven.

Nohy smáčí rosa průsvitná,

slunce den zdvíhá výš.

Ptám se já,

čím jsem tak bezcitná,

že pro slunce snům zamknu mříž.

Ať každodenně s bláznivou nadějí

ptáci zapějí, že prý těch slunci je víc.

Kouzelnou finesou prý ji přinesou

zítra třeba na tisíc.

Já jim v tom nebráním,

hlavu zakláním,

prohlížím šmolkovej tyl.

Jedno mi postačí, když se nemračí

a když já jsem jeho cíl, ten cíl.

Na, na, na, na…