Kocicka Vrahoun - Lucie Bílá

Pozdního slunce šikmé paprsky\nNa holé kůži se mi rozprskly\nByla jsem komárem v laterně magice\nA temně horkem puklá ulice\nV prachu se válely zbytky prádelních šňůr\nVybledlé kolíky a dole divně voněl dvůr\nTa půda byla pole I zvon I strach z nebe\nBylo mi jedno jestli jsem v tom\nTam vedle tebe\nTenkrát jsem to jasně věděla\nCo jsem měla co jsem neměla\nPolibky chutnaly jak nezralé ořechy\nA milosrdné deště mlátily do střechy\nNeuměla jsem pít a kouřit a myslet na peníze\nV nebi jsem tenkrát kopala křídlo v první lize\nBala jsem se fotografů, režisérů, starejch chlapů\nStalina, Kuby, mrakodrapů, sirén, kasáren a kaváren\nVracím se zpátky někam po kamenným mostě\nBrodím se haldami pohlednic, starými sešity\nNezapomněla jsem ani já ani ty\nNeznamená to ale vůbec nic\nKočička — vrahoun žongluje se svou myší\nLidé jsou najednou plaší a divně tiší\nA už je jedno kdo s kým žije\nKdo koho miluje a kdo koho bije